Africa Race 2011 těsně přes finále. Tomeček tahal převrácenou buggynu i bloudil

7.1.2011 S kamiónem Baile

Mauretánie je přesně takový stát Afriky, jaký si představuji. Exotický, vzdálený, horký, písčitý, velmi chudý, napůl arabský, napůl černý, hodně vojenský a dunovitý. Zatraceně moc dunovitý. Na severu a jihu jsou rozlehlé savany, na východě země jsou stovky a stovky kilometrů navátých písků. Pro ty nás, kteří takovýto typ přírody máme rádi, jsou to nádherné pohledy. K dokonalosti představy snad chybí jen volně se pohybující velká zvířata. Žirafy a sloni. V Mauretánii však nežijí. Oni úplně stačí stáda velbloudů.

Pěkná videa Tomáše Tomečka na Africa Eco Race i celkové atmosféry závodu !!

Bivak je v mělkém údolí na začátku jednoho z mnoha dunových pásů širokých několik kilometrů a táhnoucí desítky kilometrů daleko. Kousek od jediné asfaltové silnice vedoucí z Nouakchottu na východ. Noc a den strávený v poušti je přesně takový, jak má být. V noci a nad ránem je teplota kolem sedmi stupňů celsia a přes den se pohybuje kolem třicítky ve stínu. Ze stanu vylézáme těsně před východem slunce. Je cítit, jak se každou chvíli okolní vzduch otepluje a pomalu mizí ranní opar pokrývající údolí.

Dvě stě kilometrů dlouhá etapa se celá dnes jede v písku. Má začátek a konec na jednom místě. Je osm hodin. Závodní Tatra je na startu a já s Honzou se pohybujeme pár set metrů dále a čekáme na průjezd, abychom mohli pořídit fotografie a video závodníků. Zanedlouho okolo nás prohučí Tatra v závodním tempu. Teď máme několik hodin čas než se Tomášovi za volantem a Vojtovi za roadbookem podaří zdolat stovky dun.

Roadbook je na dnešní etapu plný azimutů na vzdálenosti měřících desítky kilometrů. Představit si takovou navigaci se dá asi takto. Na určitém místě před dunami, třeba u samostatně rostoucího stromu, ke kterému dovede roadbook, je potřeba zahnout podle azimutu. Vzdušnou čarou tímto směrem je například studna a k té je potřeba dojet. Znamená to projet velmi těžkým terénem, trefit místo o poloměru dvě stě metrů na vzdálenost desítek kilometrů.

Mezi stromem a studnou je veliké „pohoří“ dun. Je potřeba najít místo zatočení přesně. Pokud se zahne dříve nebo později na daný směr, těžko se pak bod, ke kterému je potřeba dojet, hledá. To platí i pro kličkování a hledání nejlepší cesty přes dunové pole. Nedá se jet přímo. Mezi dunami se hledá vhodná cesta. Kličkuje se mezi těmi největšími a některé z dun se najíždí na několikrát, než se je podaří překonat. Vždy je potřeba se vrátit na udaný směr a doufat, že se stále Tatra pohybuje přesně tam, kam je potřeba. Ujeté kilometry dle tripmasteru moc nesedí. Kličkování a protáčení kol v písku dokáže „natočit“ o mnoho kilometrů více, než je udáno v roadbooku.

Průjezd dunovým polem klade veliké nároky na řidičské umění. Je nutné mít vůz dokonale pod kontrolou, cítit ho celým tělem a mít velikou důvěru v sebe i v techniku. Mnohokrát není vidět za převis písku. Za úpatím písečného kopce může být kolmý sráz. Každá z dun se proto musí najíždět tak, jako by za ní bylo to nejhorší. Musí se jet dostatečně rychle, aby přední kola přeletěla přes hranu a při tom se Tatra dokázala přenést přes horizont a nezapadla „na břiše“. Samozřejmostí je vybírat cestu. Je jednoduché zapadnout údolích mezi kopci. Jízda v dunách vyžaduje veliké zkušenosti a dá se naučit jen tím, že se v dunách jezdí. Tomáš duny umí jako málokdo. Slyšel jsem včera, jak přirovnávají jeho umění jízdy v dunách s Tatrou k jízdě Stephana Peterhansela s osobním vozem. To znamená velikou pochvalu a uznání.

Když jsme ještě u dun je potřeba zmínit odlišnost jejich zdolávání v osobním voze a s kamionem. Posádky osobáku často dojedou zešikma ke hraně nebezpečné duny, podívají se za ní a pak na vhodném místě stočí vůz přes hranu. S těžkým kamionem se takovéto věci dělat nedají. Očima a podle zkušeností se vybere vhodná stopa a pak se jede kolmo na hranu.
Zatímco jsou závodníci v etapě, mechanici vyplňují volný čas a věnují se údržbě našeho doprovodného kamionu.

Po jedné hodině odpolední doslova přilétá z etapy Jean-Luis Schlesser se svým speciálem a před čtrnáctou je v cíli i Tatra hned následovaná MANem Elisabeth Jacinto.

Z prvních výrazů je vidět, že je něco špatně.

Pohled z kokpitu závodní Tatry (očima Tomáše a Vojty)
Dneska to nebyla žádná pohoda. Prakticky od začátku až do konce byly samé duny a neztratit se mezi nimi se rovnalo zázraku. V první části etapy jsme dojeli k převrácenému speciálu z dílny Jean-Luise Schlessera a pomohli mu na kola. O několik kilometrů později jsme málem skončili. Vytrhla se palivová hadička a než jsme to zjistili a únik zastavili, tak jsme byli pomalu nasuchu. Bohužel problém s palivem se stal zrovna při bloudění a hledání checkpointu. Nedostatek paliva nás donutil ho vynechat a tak předpokládáme udělení trestných dvou hodin. Zítra je poslední den závodu a trochu se nám cesta k vítězství komplikuje. Elisabeth ale jela po našich stopách tak možná i ona minula checkpoint. Uvidíme.

Posádka kamiónu baile si užívá dnes svého volného dne navzdory dunové etapě. Pořadatelům se zatím daří vyprošťovat uvízlé závodníky pomocí silných terénních vozů a těžká technika v podobě Tatry není potřeba. Takový klid trvá až do čtvrté odpolední. Padesát kilometrů vzdušnou čarou od bivaku uvízl závodní Nissan. Má poškozenou převodovku a je v nepřístupném terénu. Osobní vozy s ním nehnou. Využívám nabídku a přijímám pozvání od Roba na výlet. Do GPS dostáváme pozici zapadlého auta a informace o tom, jak se k nim nejlépe dostat. Pětadvacet kilometrů po asfaltce a pistách nás zavádí k prvnímu z několika navazujících dunových polí. Byl jsem párkrát v dunách se závodní Tatrou. S těžkou šestikolkou je úplně jiný zážitek. Tomášův speciál se v dunách chová skoro jako osobní auto, pokud to lze takto přirovnat. Robovo baile je tank. Velké duny zdolává pomal, ale jede stále.

Společně s námi jede i Hanz, jak mi byl představen, se svým Land Roverem. Hanz je pozoruhodná postava. Jeho existenci jsem zachytil před dvěma dny, kdy svým, na první pohled starým a zašlým teréňákem, přivezl Mariána pro startér z doprovodné tatry. Vylezl z vozu, v zaprášené košili a špinavých džínách. Vytáhl si své pivo a usadil se do stínu pod zadní kolo Tatry. V tu chvíli vypadal jako Krokodýl Dundee. Marián nám jen stačil říci, že je to Švýcar na dovolené a přidal se náhodou ke kamiónu bailé někde na pomezí Západní Sahary a Mauretánie. Od té doby jede s nimi a pomáhá jim. Bez zbytečných řečí nabral Mariána zpět do auta a i se startérem zmizeli k baile.

Dnes s ním sedím v jeho autě a jezdíme po dunách a hledáme nejschůdnější cestu pro baile. Je to ďábel. Nad tím, co on dokáže vyjet a kudy se prodrat se svým přečipovaným třílitrem obohaceným o mezichadiče a speciální turbo, zůstává rozum stát. Snažím se ale koukat a učit se, jak se v dunách jezdí. Jo a držet se. Několikrát jsme přeskočili horizont duny a propadli se do „nicoty“ za ní. Mám usměv od ucha k uchu a říkám si, že tohle je fakt super trip. Bohužel žádnou schůdnou cestu přes obrovské a sypké duny nelze pořádně najít a pomalu se stmívá.

Volíme jinou taktiku. Ján si sedá k Hanzovi a já jdu do Tatry. Oba dva spolu vyrážejí už k jen pět kilometrů vzdálenému zapadlému autu. Pokusí se zjistit, co přesně s nimi je a najít lehčí cestu k nim. Za půl hodiny jsou zpět. Závodní auto stojí ve veliké prohlubni mezi dunami a dá se k němu dostat oklikou po plání rokládající se od nás nalevo. Přehoupáme pár dun a pak se k nim pohodlně dostáváme. Problémy tím však nekončí. Jsou v díře a pro sypký písek se k nim nelze dostat. Je potřeba zacouvat Tatrou co nejblíže a navijákem je na takových třicet čtyřicet metrů z jámy dostat ven. Vyprošťování velmi náročné trvá skoro hodinu. Už je úplná tma, ale dokázali jsme se opět dostat na zpevněnou cestu a na laně máme zachráněné. Nyní se musíme po vlastních stopách a s autem na laně dostat zpět přes dunová pole.

Po setmění je poušť úplně jiná než za světla. I za denního světa se není problém zamotat mezi třemi kopci písku. V noci je ztráta orientace úplná. Nebe je naprosto bez mráčku a pohled na hvězdy bez světelného znečištění je nepopsatelně krásný. Při zemi však panuje naprostá tma. Tatra má světla jako lokomotiva, ale i tak to stačí jen na osvětlení nejbližšího okolí. Pokud se nám nepodaří překročit dunové pole, budeme muset přenocovat a pokusit se o to ráno. Naštěstí jde vše dobře. Tedy dobře znamená, že se nikde nezahrabáváme tak, že to nejde vycouvat nebo objet. Několikrát je potřeba odpojit vlečené auto a znova najet dunu. Každý ujetý metr jsme blíže bivaku a nálada stoupá. Po cestě mám možnost vyzpovídat Hanze a ptám se, co vlastně dělá v Mauretánii. Prý pracuje jako mechanik Land Roverů a vždy měl sen o cestování. Místo toho má ženu a pět dcer. V pětapadesáti udělal rozhodnutí. Splní si sen. Postavil si auto a se ženou projel kus Tunisu. Jeho ženě se to moc nelíbilo a jemu se nelíbilo spát po hotelích a udělali dohodu. Jednou za rok může na měsíc pryč z domu. Afriku miluje. Každý rok se už pět let po sobě toulá po jiné části Sahary. Následovat stopy po Africa Race si však vybral záměrně, a to, že narazil na kluky s baile, byla náhoda.

Kolem 23 dorážíme do bivaku a rozděláváme pivo a slivovici. Dnes si to zasloužíme.

Vojta Morávek ml., LRT

Africa Eco Race - výsledky 11. etapy
Místo Pilot (st. č. - vůz) Čas (+ztráta)
1. Jacinto E. (401 - Man) + 7h 45' 24"
2. Tomeček T. (402 - Tatra) + 07' 06"
3. Salvatore M. (405 - Mercedes) + 15' 49"
4. Essers N. (403 - Man) + 3h 05' 00"

Průběžné výsledky po 11. etapě

Místo Pilot (st. č. - vůz) Čas (+ztráta)
1. Tomeček T. (402 - Tatra) 52h 00' 10"
2. Jacinto E. (401 - Man) + 2h 36' 14"
3. Salvatore M. (405 - Mercedes) + 11h 00' 27"
4. Essers N. (403 - Man) + 12h 53' 09"

Zdroj: www.africarace.com

a www.trt.cz