Silk Way a zlatý Loprais: Byla to moje nejtěžší etapa v životě, tvrdí Aleš Loprais

Byla to moje nejtěžší etapa v životě, tvrdí Aleš Loprais

Před chvílí přijel do depa po etapě dlouhé 420 kilometrů. Jeho strýc Karel Loprais mu otevřel dveře od kabiny, přistrčil mu k nim přenosný žebřík, a potom si vzájemně stiskli ruce… Aleš Loprais toho měl po čtvrtém dnu na SILK WAY evidentně plné zuby. „Dnes to bylo peklo, já osobně si myslím, že to byla vůbec nejtěžší etapa, kterou jsem kdy v životě absolvoval. Tahle soutěž je výrazně náročnější, než Dakar.

Prostředím, dírami na cestách i navigačně. Bez přestávky registrujeme změny směru. Na Dakaru jsou miliony diváků, tady závodíme na území nikoho. Pořadatelé z marketinkového důvodu prostě chtějí, aby soutěž byla těžší než Dakar,“ řekl nám poté, co slezl ze „své“ Tatry, Aleš Loprais. „Žebřík mi musel podat strýc Karel. V první etapě jsme utrhli zástění, kde jsem měl přidělány i speciální stupačky, abych do kamionů nalezl. Po dnešní etapě mě bolí tak moc kolena, že jsem nebyl schopen bez pomoci skočit dolů,“ dodává řidič zatím třetí nejlepší posádky v kategorii kamiónů. Nyní je už Aleš Loprais v rukou fyzioterapeuta. „Máme tady jednu spřátelenou ruskou posádku, která nám tuto službu, protože jí zatím nedisponujeme, poskytuje.

Co se týká zdejší rallye, já bych ji tak těžkou nedělal, protože ve finále odradí jak začátečníky, tak amatérské posádky. Může tak být zbytečně kontraproduktivní. Navíc to vše je pro posádky na hranici snesitelnosti, zdraví i ustání v kabině. A samozřejmě také o tlumení. My máme nezávislé, oproti klukům na pevných nápravách.“ Na trati je prý až příliš a zbytečných zatáček. Rusové navíc zdejší prostředí znají, jde o jejich testovací místa, na některých se jezdí kupříkladu ruské šampionáty. „Prostě tak to je. Kdybychom my pořádali soutěže na našich testovacích tratích, určitě bychom byli výrazně rychlejší. Nelze se tomu ale divit, ani hanit, protože by tak jednal asi každý, kdyby měl trať za barákem. My bereme Hedvábnou stezku především jako porovnávací rallye z hlediska techniky, ale i po lidské stránce, protože jen tak na sobě vyzkoušíme, kam až můžete zajít,“ přiznává Aleš Loprais.

Tatra podle něj funguje skvěle, jen se pracuje nyní na přednastavení tlumení, protože se nepříjemně mění v závislosti na ubývajícím palivu. „S novým autem jsou vždy nějaké porodní bolesti. Kluci dvě noci nespali, až dnes, a jen zásluhou tomu, že se jela okruhová etapa. Patří jim za to dík, jsou to pilné včeličky, bez kterých by to auto nejelo,“ je si vědom práce lidí podepsaných svým dílem pod jeho úspěchy. S kamazy se moc srovnávat nechce. „Roli v tom hraje více faktorů, Kamazů je tady navíc tolik, že jde o přesilu sedmi proti jediné Tatře. Můžou jet určitou taktiku, pomáhat si.

Je to rovněž o znalosti terénu. Na Dakaru jsme jim vždy podstatně blíže. Svoji roli hraje rovněž velikost, zázemí týmu. Jsem hrdý na to, jak se nám daří být vidět i bez takové velké podpory. Kdyby dnešní etapa byla o 50 km delší, možná by to už z posádky fyzicky nezvládl fyzicky nikdo. A to má mít zítřejší závod o 300 km více. To je jako jet z Ostravy do Prahy, to všechno dvakrát a ještě k tomu mít plyn skoro pořád na podlaze, s minimálním zastavením na toaletu.

Půjdeme určitě brzy spát. Na zítřejší etapu se musíme připravit, i co se týká pití. Dnes jsem během závodu vypil šest a po dojetí pět litrů tekutin. Zítra to bude jenom v závodě určitě kolem deseti,“ dodává na závěr Aleš Loprais.

Petr Podroužek, foto: autor